Úzkost a úzkostné poruchy

Úzkostné poruchy (nazývané také neurózy, anxiety) patří mezi velmi časté duševní onemocnění, pro které je typická přítomnost nadměrné, nepříjemné a opakující se úzkosti. Na rozdíl od psychóz u nich nedochází k hrubému narušení osobnosti a poruše vnímání reality.

Úzkost i stres jsou přirozené lidské emoce. Jedná se o důležité obranné a adaptační mechanismy, které nám pomáhají v určitých situacích (zkoušky, prezentace, ...) se zkoncentrovat a podat maximální výkon.


Úzkost (anxieta) je do jisté míry normální reakce organismu na stres, která má adaptivní funkci a mobilizuje energii. Nesmí však překročit únosnou mez – tj. trvat příliš dlouho, objevovat se často, v příliš velké intenzitě a neadekvátní. O úzkostných poruchách hovoříme tehdy, překročí-li tyto obranné mechanismy svůj fyziologický rámec, tj. stanou se patologickými. V tomto případě je úzkost subjektivně vnímaná jako velice nepříjemný pocit, často doprovázený vegetativními příznaky (pocení, srdeční arytmie, pocity křečí a ztuhlosti, pocity na omdlení, ...). Dle behaviorální teorie vedou k úzkostným poruchám chybně naučené mechanismy zvládání stresu.


Nejčastější úzkostné poruchy

  1. fobické úzkostné stavy
  2. jiné úzkostné poruchy
  3. obsedantně-kompulzivní porucha
  4. reakce na závažný stres a poruchy přizpůsobení

Epidemiologie

Úzkostné poruchy postihují přibližně 25% populace vyspělého světa. Ve Spojených státech amerických trpí některou formou úzkostné poruchy okolo 40 miliónů dospělých jedinců.

Příznaky a diagnostika

Úzkost jako příznak je nepříjemně vnímaný subjektivní pocit, spojený s pocity strachu, obav a ohrožení, které nejsou spojeny s konkrétním důvodem. Závažnost poruchy hodnotíme podle míry vlivu na kvalitu života. K častým symptomům úzkostné poruchy patří:

  • úzkost, strach, obavy
  • deprese
  • fóbie
  • obsese
  • nesoustředěnost, podrážděnost, amnézie
  • poruchy spánku, únavnost
  • depersonalizace

Úzkostná porucha se často projevuje i somatickými příznaky

  • Kardiální příznaky: palpitace, tachykardie, bolesti na hrudi
  • respirační obtíže: dušnost, psychogenní astma
  • gastrointestinální příznaky: nechutenství, nausea, zvracení, průjmy
  • psychogenní bolesti
  • neurologické symptomy: závratě, nestabilita, parestezie, svalové napětí, výpadky senzorických funkcí, poruchy polykání, pocity „knedlíku v krku“
  • další vegetativní příznaky: návaly horka, pocení
  • nevýkonnost
  • sebepoškozování, suicidální tendence
MKN 10
F40 Fobické úzkostné poruchy
F41 Jiné úzkostné poruchy
F42 Obsedantně-nutkavé poruch
F40.0 Agorafobie (s/bez panické poruchy)
F40.1 Sociální fobie
F40.2 Specifické (izolované) fobie
F40.8 Jiné fobické úzkostné poruchy
F40.9 Fobická úzkostná porucha nespecifikovaná
F41.0 Panická porucha (epizodická paroxysmální úzkost)
F41.1 Generalizovaná úzkostná porucha
F41.2 Smíšená úzkostně depresivní porucha
F41.8 Jiné smíšené úzkostné poruchy
F41.9 Jiné specifikované úzkostné poruchy
F42.0 Převážně vtíravé myšlenky nebo ruminace
F42.1 Převážně nutkavé činy (nutkavé rituály)
F42.2 Smíšené nutkavé myšlenky a činy
F42.8 Jiné obsedantně-nutkavé poruchy
F42.9 Obsedantně-nutkavá porucha, NS

Fobické úzkostné stavy

Fobie je druh úzkostné poruchy (neurózy), která je charakterizovaná neovládnutelným a neadekvátním strachem z konkrétního objektu nebo situace. Nemocný má na chorobu náhled, nesmyslnost strachu si plně uvědomuje, ale není schopen ho vlastní vůlí potlačit. Známe mnoho různých druhů fobií, které jsou pojmenovány právě podle objektu, který je zdrojem chorobného strachu.

Jednotlivé druhy fobií

  1. Sociální fobie – strach z mezilidského kontaktu, obava pacienta, že bude na veřejnosti trapný či se zesměšní, obává se vegetativních reakcí v důsledku pohledů druhých (ze zčervenání, z roztřesení rukou).
  2. Agorafobie – dříve se agorafobie popisovala jako obava z velkého otevřeného prostranství. V současnosti je pod tento pojem zahrnováno velké množství specifických situací. Nejčastěji se jedná o strach z prostor, kde je více lidí (kino, divadlo, ulice, obchody, dopravní prostředky) nebo naopak místa, kde je pacient sám (v autě, doma, ve výtahu). Strach se nejčastěji týká toho, že se zesměšní, že bude náhle potřebovat lékařskou pomoc, která se k němu nedostane včas, nebo že prostor bude třeba rychle opustit a on to nestihne. Agorafobie je většinou spojena s vyhýbavým chováním, tzn. že pacient jedná tak, aby se na obávané místo nedostal.
  3. Specifické (izolované) fobie
    • zoofobie – strach z určitých zvířat (z hmyzu – entomofobie, z hadů – ofidiofobie, ze psů – kynofobie, z pavouků – arachnofobie, z myší – musofobie)
    • akrofobie – strach z výšky
    • klaustrofobie – z uzavřených prostorů
    • aerofobie – strach z létání
    • pyrofobie – strach z ohně
    • mysofobie – strach ze špíny
    • ataxofobie – ze špíny nebo nepořádku
    • patofobie – strach z nemoci, choroby (z rakoviny – karcinofobie, z pohlavních nemocí – venerofobie)

Jiné úzkostné poruchy

K ostatním úzkostným poruchám řadíme tyto dvě

  1. Panická porucha
  2. Smíšená úzkostně depresivní porucha

Panická porucha

Panická porucha se projevuje paroxysmy intenzivní úzkosti se silným vegetativním doprovodem. Záchvat je vyvolán chybnou interpretací normálních fyziologických jevů. Například bušení srdce při chůzi do schodů je vnímáno jako palpitace při závažné arytmii nebo známka srdečního infarktu. Strach ze smrti vyvolá intenzivní vegetativní doprovod, který nemocného utvrdí v oprávněnosti jeho obav. Paroxysmy začínají náhle a trvají obvykle několik minut. Průběh bez léčby je chronický, sekundárně se mohou rozvinout i jiné úzkostné poruchy (agorafobie) nebo deprese.

Smíšená úzkostně depresivní porucha

Smíšená úzkostně depresivní porucha se vyznačuje jak některými příznaky úzkostné poruchy, tak příznaky deprese. Žádný ze symptomů ale nepřevažuje natolik, aby mohla být učiněna samostatná definitivní diagnóza. Nemocný má pocit, že nic nezvládá, je neužitečný, nikdo jej nemá rád a o budoucnosti uvažuje velmi pesimisticky. Nemoc má chronický průběh a je velmi invalidizující.

Obsedantně kompulzivní porucha

Obsedantně kompulzivní poruchy (OCD) jsou velmi časté úzkostné poruchy, pro které jsou charakteristické tzv. vtíravé myšlenky (vlastní, nechtěné, opakující se myšlenky, obsese) a/nebo nutkavá opakující se jednání (kompulze).

Člověk po opuštění bytu začíná přemýšlet, jestli opravdu zamknul, zhasnul, či vypnul plynový vařič. Pociťuje napětí, úzkost, obavy – obsese, že nezamknul a někdo ho vykrade; že nezhasnul a elektrika se vznítí; že nevypnul plynový vařič a plyn vybouchne. Musí se vrátit a vše zkontrolovat. Po zkontrolování (provedení kompulze, rituálu) úzkost mizí. Pacient znovu opouští byt a vše se opakuje. Než odejde do práce, musí se například 17× vrátit a zkontrolovat zamknuté dveře.

Provedení kompulze (rituálu) úzkost odstraňuje, ale pouze dočasně. Z dlouhodobé perspektivy vede ke vzniku „začarovaného kruhu“ a stupňování úzkosti.

Jedná se o závažné onemocnění, nicméně většina forem OCD je v dnešní době léčitelná. Vzácně se nemoc léčbou nedaří zvládnout, v těchto případech může vést až k invaliditě.

Epidemiologie

OCD je po depresi druhým nejčastějším psychiatrickým onemocněním. Trpí jím 2–3 % populace (tzn. okolo 20 000 lidí v ČR). Manifestuje se většinou kolem 20. roku života. Muži i ženy jsou postiženi stejně často. Podnebí, rasa nebo kulturní zvyklosti nehrají pravděpodobně žádnou roli.

Příznaky a diagnostika

Podmínky diagnózy OCD

  • aby se symptomy OCD vyskytovaly nejméně po dobu 2 týdnů
  • aby vtíravé myšlenky byly vnímány jako opakující se, iracionální a narušující duševní pohodu
  • aby vtíravé myšlenky a/nebo nutkavá jednání nebylo možné potlačit a poddání se jim bylo vnímáno jako nepříjemné
  • aby vtíravé myšlenky byly považovány za své vlastní myšlenky

Třídění dle Mezinárodní klasifikace nemocí

MKN 10
F42 Obsedantně-nutkavá porucha
F42.0 Převážně vtíravé myšlenky nebo ruminace
F42.1 Převážně nutkavé činy (nutkavé rituály)
F42.2 Smíšené nutkavé myšlenky a činy
F42.8 Jiné obsedantně-nutkavé poruchy
F42.9 Obsedantně-nutkavá porucha, NS

Léčba

Léčbou první volby je dnes kognitivně behaviorální terapie. Pacient je vystaven situaci, která u něj vyvolává rozvoj úzkosti, a následně je mu zabráněno provedení rituálu/kompulze. Terapie musí být pacientovi „šitá na míru“, vždy postupujeme od jednodušších aktivit ke složitějším.

Dalšími součástmi léčby mohou být

  • Farmakoterapie (především antidepresiva typu SSRI; v některých případech se preparáty SSRI kombinují s anxiolytiky nebo neuroleptiky)
  • Režimová opatření (eliminace stresu, relaxace, pohybové aktivity)
  • Neurochirurgie (cingulotomie; neurochirurgická léčba je přísně indikovaná a využívá se jí pouze u maligních forem OCD)
  • Elektrokonvulzivní terapie (účinek je přinejmenším diskutabilní)

Léčba úzkostných poruch může být jak farmakologická tak psychoterapeutická.

Použitá literatura